Jacques Ibert

francouzský hudební skladatel

Jacques François Antoine Ibert (15. srpna 1890, Paříž, Francie5. února 1962, Paříž, Francie) byl francouzský skladatel.

Jacques Ibert
Rodné jménoJacques François Antoine Marie Ibert
Narození15. srpna 1890
Paříž
Úmrtí5. února 1962 (ve věku 71 let)
Paříž
Místo pohřbeníPassy
Alma materNárodní konzervatoř hudby a tance v Paříži
Povolánídirigent, hudební skladatel, muzikolog a skladatel filmové hudby
ZaměstnavatelRéunion des théâtres lyriques nationaux (1955–1956)
OceněníŘímská cena (1919)
komandér Řádu čestné legie
Funkceředitel (Francouzská akademie v Římě; od 1937)
ředitel (Francouzská akademie v Římě; 1944–1960)
Webwww.jacquesibert.fr
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jacques Ibert se hudbě věnoval od útlého věku. Více než o techniku hry se zajímal o klavírní improvizace. Rozhodnutí stát se skladatelem v něm vzbudil až jeho bratranec Manuel de Falla, který ho v této oblasti povzbuzoval. Po absolvování střední školy v roce 1908 vstoupil na pařížskou konzervatoř. Nástup ale nebyl bezprostřední, pomáhal totiž svému otci, jehož rodinný podnik utrpěl finanční ztráty. A zatím co pracoval u otce, zrál v jeho hlavě nápad stát se skladatelem, který poté začal realizovat. A to především díky kontaktu s herci, zpěváky, umělci a spisovateli se kterými se na cestách setkával. Konečně v roce 1911 začal studovat na pařížské konzervatoři (Paris Conservatoire), pod vedením Paula Vidala[1], kde ukázal velké předpoklady a přijal řadu ocenění. Mezi jeho spolužáky patřil Darius Milhaud a Arthur Honegger, se kterými později i spolupracoval. Jeho otec byl ale nešťastný ze synových hudebních ambicí a přestal ho finančně podporovat. Jacques Ibert si tak na živobytí musel vydělávat sám a pracoval jako korepetitor a pod pseudonymem psal i lehčí kousky populární hudby. Své dosavadní improvizační schopnosti zužitkoval jako pianista v němých filmech, pro něž skládal a psal skladby tak, aby se vešly do promítaného filmu. Časem napsal více než šedesát filmových skladeb i pro zvukové filmy.

Jeho studium na konzervatoři však přerušila první světová válka a nastoupil na vojenskou lékařskou jednotku, kde vykonal vojenskou službu a francouzskou vládou byl vyznamenán Croix de Guerre. Krátce po návratu na konzervatoř se Jacques Ibert zúčastnil soutěže Premier Grand Prix (Prix de Rome) kde se umístil a získal cenu (říjen 1919). Což mu umožnilo žít tři roky v Římě ve Ville Medici. Během svého pobytu ve Ville Medici (od února roku 1920 do května 1923) Jacques Ibert vyprodukoval jedny ze svých nejlepších a nejznámějších prací: „La Ballade de la Geôle de Reading“ (Balada o žaláři v Readingu, 1920), symfonická báseň na námět Oscara Wilde (daleko od veselé reflexe života ve vězení), tato práce přinesla skladateli první pozornost. A „Escales“ (1922) „reportážní tóny“ líčí turistické destinace v Itálii, Tunisku a Španělsku. Jedná se o veselé a frivolní již zralé romantické dílo pro velký orchestr.

Svou kariéru tedy započal velice úspěšně, celkem napsal sedm oper, pět baletů, scénickou hudbu pro hry a filmy, písničky, sborová díla, a komorní hudbu. Jako skladatel se nepřikládal k rozšířeným žánrů své doby, ale je označován za eklektického tvůrce. Mezi jeho nejznámější díla patří orchestrální tvorba Divertissement (1930) kreativní, barvité a komické a již zmíněné Escales (1922). Další jeho tvorba je relativně málo známá, opera „Angélique“ (1926) a „Don Quijote“, balet „Le chevalier errant“ (1935) a scénické dílo „Labiche's The Italian Straw Hat“. S ohledem na fraškovitě šílené příběhy zahrnuje Jacques Ibert rozmanitě komické hudební prvky. Které zahrnují vše od jazzu, vídeňského valčíku, i "Svatební pochod" od Mendelssohna ze Snu noci svatojánské. Mezi jeho další díla patří „Concerto da camera“ (1935) pro altový saxofon a 11 nástrojů (což je považováno za skutečný základ repertoáru pro saxofon). Stejně jako řada jeho současníků, se Jacques Ibert odvážil k tvorbě filmové hudby. Jeho nejnápadnější úsilí v této oblasti patří hudba pro Orsona Wellese (1948) „Macbetha and the Circus" sekvence pro Gene Kellyho (1952) „Invitation to the Dance“.

V tandemu s jeho tvůrčí osobností se stal v roce 1937, jako první muzikant, ředitelem na Academii de France ve Villa Medici v Římě a byl odpovědný za administrativní povinnosti a má i dohled nad soutěží „Prix de Rome“. Tuto pozici zastává až do roku 1960. Během druhé světové války, podle nacistické vlády v Paříži, byl zakázaným autorem a odešel do exilu ve Švýcarsku. Jeho sláva a proslulost velkého francouzského hudebního skladatele se vrátila po válce. V roce 1955 byl Jacques Ibert jmenován generálním správcem Réunion des Théâtres Lyriques Nationaux (kombinovaně řízené z Paris Opera a Opera Comique). V roce 1956 byl zvolen do „Académie des Beaux Arts“ v Institutu ve Francii.

Jeho zájem o divadlo mu zůstal po celý jeho život a jeho poslední muzikál byl představen pařížské opeře a Opéra-Comique.

Jako Debussy a Ravel, má i Jacques Ibert základní vlastnosti francouzského hudebníka: jasnost, vyvážení, elán a eleganci. Je jedním z nejvíce nezávislých hudebníků moderní doby. Pro složitost lyrických děl, symfonií i koncertní a filmovou hudby zahrnuje jeho tvorba téměř všechny žánry. Nese svědectví o hodně nezaměnitelné kvalitě zpracování i použití nástrojů.[zdroj⁠?!]

Zemřel v roce 1962 a je pohřben na hřbitově Passy v Paříži.

Reference

editovat
  1. "Jacques Ibert", in Sax, Mule & Co, Jean-Pierre Thiollet, H & D, 2004. ISBN 2-914-266-03-0

Externí odkazy

editovat