Přeskočit na obsah

Pliska

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Pliska
Плиска
Poloha
Souřadnice
Nadmořská výška145 m n. m.
Časové pásmoUTC+02:00 (standardní čas)
UTC+03:00 (letní čas)
StátBulharskoBulharsko Bulharsko
Pliska
Pliska
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha34,4 km²
Počet obyvatel892 (2024)[1]
Hustota zalidnění26 obyv./km²
Správa
PSČ9920
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Pliska (starobulharsky Пльсковъ) je malé město (bývalá vesnice s názvem Aboba), jež bylo přejmenováno poté, co se v jeho blízkosti našly pozůstatky původního středověkého města, které bylo hlavním městem první bulharské říše a a začaly zde vykopávky.[pozn. 1]

Středověká Pliska

[editovat | editovat zdroj]
Částečně rekonstruované pozůstatky Velké baziliky

Podle apokryfního spisu Vidění proroka Izaiáše z 11. století byla Pliska založena již chánem Asparuchem, spíše se ale vyvinula z opevněného vojenského tábora.[2][3] V následujících staletích Pliska rostla, tento vývoj byl na krátkou dobu přerušen vydrancováním města byzantským císařem Nikeforem I. Po Nikeforově poražení se začala budovat znova a stala se jedním z center bulharské kultury, a to až do roku 893, kdy car Symeon přesídlil do nového hlavního města Preslavi. Pliska si přesto udržela na řadu staletí výsadní postavení – její význam upadl až po okupaci Bulharska osmanskými Turky ke konci 14. století.[4]

Pozůstatky budov

Město ve svém rozkvětu zabíralo plochu 23 km².[4] Bylo rozděleno na vnitřní město s kamennými hradbami, kde sídlili car a jeho bojaři, a vnější chráněné sypaným valem, obývané řemeslníky. V této části se nacházely nejrůznější druhy výroby – hrnčířství, kovářství, zlatnictví, košťařství či slévačství, které většinou dodávaly výrobky vládnoucím vrstvám.[4] Ve vnějším městě také stálo více než 30 kostelů, z nichž nejstarší je takzvaná Velká bazilika, vůbec největší stavba tohoto typu na Balkáně.[4] Stavby ve vnitřním městě jsou často rozsáhlých proporcí, inspirovaných antickými budovami. Vedle reprezentativního trůnního paláce z doby Omurtaga a v nižších vrstvách pod ním ještě rozlehlejšího paláce Kruma, jež byl zničen během Nikeforova útoku, zde stála i citadela, v níž bulharští vládci sídlili. Na místě původního pohanského chrámu se v pozdějších letech vystavěla bazilika, neboli Palácový kostel. Stavby byly vystaveny s tak vyspělou tehdejší technikou a uměním, že se v tehdejší době mohla Plisce vyrovnat pouze města byzantská.[4] V Plisce také působil Metodějův žák Naum, než přesídlil do Preslavi.[5]

Vůbec poprvé objevil zbytky města roku 1886 český vědec Konstantin Jireček,[2] ale o první průzkumy se zasloužil až Karel Škorpil na přelomu 19. a 20. století.[4]

Moderní Pliska

[editovat | editovat zdroj]

Za osmanské nadvlády Pliska zpustla a pouze poblíž ní se zachovala vesnice jménem Aboba.[2] Ta byla roku 1925 přejmenována na Pliskov. Dnešní podoba jména, tedy Pliska, se začala používat od roku 1947. Moderní město má zhruba 900 obyvatel a nachází se ve výši 146 m n. m. v Šumenské oblasti zhruba 400 km na severovýchod od Sofie.

Zajímavosti

[editovat | editovat zdroj]
  • Dne 11. září 1988 byla bulharskými astronomy objevena planetka, která byla nazvána Pliska.[6]
  • Pliska je též značka známé bulharské brandy.[7]
  1. Pliska se též jmenuje vesnice v Kremeneckém rajónu na Ukrajině.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Pliska na anglické Wikipedii.

  1. Dostupné online.
  2. a b c VÁŇA, Zdeněk. Svět dávných Slovanů. Praha: Artia, 1983. S. 132. Dále jen [Váňa]. 
  3. RYCHLÍK, Jan a kol. Dějiny Bulharska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2000. ISBN 80-7106-404-1. S. 402. Dále jen [Rychlík]. 
  4. a b c d e f Váňa, str. 134
  5. Rychlík, str. 57
  6. AstDyS. newton.spacedys.com [online]. [cit. 2024-07-10]. Dostupné online. 
  7. Bulharská brandy Pliska. www.jidlonacestach.cz [online]. 2022-10-01 [cit. 2024-07-10]. Dostupné online. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • VÁŇA, Zdeněk. Svět dávných Slovanů. Praha: Artia, 1983. 
  • RYCHLÍK, Jan a kol. Dějiny Bulharska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2000. ISBN 80-7106-404-1. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]